Keramika

První keramika se počala objevovat v neolitu, na našem území asi před 7000 lety, v souvislosti se „zelenou revolucí“ - se vznikem zemědělství, tedy v období, kdy člověk začal trvale pobývat na jednom místě a kdy vznikla nutnost uchovávat a připravovat na ohni pěstované potraviny.

Za běhu let se měnil tvar i zdobení keramiky, a to natolik významně, že dle typů keramiky dnes kultury pravěkých lidí rozlišujeme. A protože pravěkých kultur bylo mnoho, bylo mnoho i typů keramiky; vývoj počal jednoduchými tvary keramiky lineární, pak nastoupila keramika vypichovaná, šňůrová, lidu zvoncovitých pohárů ... 

Keramika samozřejmě našla nejširší uplatnění při běžné denní potřebě, jako nádoby varné, jako zásobnice, ale též jako nádoby kultovní a rituální či popelnice (urny). Z hlíny se modelovaly i figurky, dokonce ještě dříve než nádoby - vůbec nejstarší výrobky na světě z pálené hlíny pocházejí z Dolních Věstonic - jedná se o lidské a zvířecí sošky a jsou staré více než 25 tisíc let. Stranou nezůstaly ani hudební nástroje - například štěrchátka či bubny.

Pro výrobu keramiky používáme přírodní jíl, získaný nejlépe z povrchu, kde na něm pracovalo počasí. Je-li jílovina nakopaná z hloubky, je třeba nechat ji nechráněnou venku zpracovávat počasím po dobu asi jednoho roku, jinak se zvyšuje nebezpečí popraskání výrobků při výpalu. Kupovaná hlína bývá častým zdrojem problémů (naprosto nevhodná je například šedá modelovací sochařská hlína či kaolin). Je lepší zkusmo vypálit nějaký menší výrobek v ohni.

Hlínu je nutné napřed důkladně zpracovat, odstranit kamínky a prohníst, aby připomínala hodně husté těsto. Poněvadž hrnčířský kruh je až novějším objevem - na našem území jej poprvé použili až Keltové - budeme se věnovat, byť stručně, technologii starší a jednodušší. Menší nádoby stačí vytahovat a vytlačovat prsty z hliněné koule. Větší nádobu budujeme z pásků, které lepíme na sebe, důkladně zahlazujeme mezery mezi nimi a postupně tak získáváme tvar nádoby. Dbáme přitom na to, aby šířka stěny nepřesahovala 1 centimetr. Často se stane, že zvláště u misek nádoba poklesne a tvarem se více blíží placce. Znamená to, že máme příliš vlhkou hlínu, a že musíme chvíli počkat, až zatuhne.

Ouška a další výčnělky (ozdoby) vytvarujeme zvlášť a pečlivě přilepíme. Až získáme hrubý tvar nádoby, zbývá ji jen pečlivě vyhladit a připravit se na zdobení. Povrch lze ozdobit rytím, vypichováním či vytlačováním, přičemž používáme dřevěná či kostěná zdobítka. Pro hlazení a leštění nádob jsou nejvhodnější oblázky. Zajímavých výsledků dosáhneme přidáním grafitu do hlíny a vyleštěním povrchu nádoby - po vypálení pak získá nádoba černý kovový lesk.

Poslední větou jsme se dotkli druhé, neméně důležité fáze výroby keramiky a totiž výpalu. Nevypálené, třeba jen sluncem vysušené nádoby se při styku s vodou rozmáčejí. Před výpalem je nutno nechat nádoby 7 - 14 dní důkladně proschnout, voda by se jinak začala v nádobách po vložení do pece prudce vypařovat a nádoby by popraskaly. Nádoby sušíme nejprve ve stínu a teprve po několika dnech je můžem dát na přímé slunce. Keramika se sušením zmenšuje podle plasticity až o 20 %.

Pro výpal můžeme vybrat jako nejjednodušší variantu otevřené či zahloubené ohniště, které je vhodné pro menší množství keramiky a je také méně obtížné na přípravu. Vždy zůstane ale pravidlem, že čím jednodušší je výpal, tím větší je nebezpečí pro výrobky. Výpal vždy začínáme pomalu, aby voda stačila malými póry odcházet. V otevřeném ohništi dosáhneme nejvýše teploty 500-600 stupňů Celsia, hlína v ohništi ztvrdne a je odolná vůči vodě, což plně postačí třeba pro figurky. Není-li však nádoba vypálená na teplotu 1000 stupňů (čehož tedy nedosáhneme v otevřeném ohni), pak bude prosakovat. Jedině po delším užívání a vaření se zanesou její póry a nádoba přestane prosakovat. Chceme-li tedy mít nádoby ihned použitelné, musíme zvolit pokročilejší metody výpalu a postavit pec milířovou či roštovou. Po výpalu je třeba nechat nádoby před vyjmutím z pece alespoň jeden den vychládat.

Výpal v roštové peci

Na táboře v červnu 1999 jsme úspěšně provedli výpal v roštové peci. Výpal byl poměrně dobře zdokumentovány a nafocen, proto tato stránka může být doprovázena větším množstvím fotek.

Konstrukce roštové pece je doložena z pravěkých vykopávek. Topeniště této pece je úplně odděleno od prostoru pro nádoby, což zajišťuje bezpečnější výpal (nádoby se nemohou dostat do styku s palivem a poškodit se). Stavba této pece je ale poměrně náročná, jelikož mimo vlastní klenby je třeba vytvořit i rošt.

Pec je dobré stavět ve svahu, čímž se ušetří velká část zadní a boční klenby. Pec je třeba orientovat směrem proti větru a základy prokopat tak, aby k topeništi byl dobrý přívod vzduchu. Šířka základů se řídí požadovanou velikostí pece, naše měla v průměru asi jeden metr. Vlastní pec má zhruba kulatý půdorys, terén před topeništěm je zarovnán do roviny.

Topeniště je rozděleno na dvě části. Nad topeništěm se totiž staví rošt, který by nevydržel bez střední příčky, o kterou se opírá. Příčka je z kamenů omazaných hlínou.

V minulosti se nám povedlo při pohybu kolem pec prošlápnout a propadnout se dovnitř (ne při výpalu). Proto jsme letos poměrně pečlivě zarovnali a zpevnily okraj kolem pece.

Dalším krokem je vytvoření roštu. Rošt musí být poměrně pevný, jelikož na něm budou spočívat nádoby při výpalu. Zároveň musí být dostatečně děravý, aby měla pec dobrý tah.

Kostru roštu stavím z lískových prutů. Díry v roštu by měli mít po omazání hlínů průměr cca 4 cm, mezery mezi pruty děláme tedy asi 10 cm (míry jsou jen velmi přibližné).

Na přendí stranu roštu, na které bude později stát část klenby, použijeme podlouhle ploché kameny, kterým říkáme překlady. Překlady je třeba umístit poměrně pevně, aby unesly váhu klenby a nespadly při neopatrném přikládání do pece.

Pruty roštu je třeba ze všech stran obalit hlínou. Pokud budou pruty obalené špatně, vyhoří dříve než se rošt vypálí a rošt se propadne. Jílovitá hlína nemusí být ani zdaleka tak jemná jako na stavbu nádob, přesto je třeba ji řádně zpracovat (nejlépe asi šlapáním). Dále vytváříme z hlíny smíchané s trocho trávy jekési knedlíky, kterými pruty postupně obalujeme. Nejprve obalíme křížení prutů a poté zbytek. Hlínu přitlačujeme co nejpevněji, aby neopadávala ani neodstávala od kostry.

Z lískových prutů vytvoříme také kostru klenby pece. Ta musí být hustší než kostra roštu. Základní pruty ohýbáme a zapichujem do stěn pece. Takto vzniklou koustru dále proplétám, dokud nedocílíme požadované hustoty.

V zadní horní části pece necháme otvor pro komín. Pozor - musí být tak velký, aby jím šli do pece naložit nádoby. Při výpalu ho pak částečně zakrýváme kamenem.

Kostru klenby je nutné obalit hlínou. Rovněž musí být obalena ze všech stran, jinak při výpalu spadne. Postup je stejný, jako při obalování roštu. Nenecháváme v ní však díry jako u roštu. Neděláme celou klenbu najednou. Obalíme jen spoje prutů a necháme chvíly odeschnout. Poté doděláme kostru a zase necháme chvíli schnout. Nakonec ucpáváme díry mezi obalenými pruty. Vždy si někde necháme větší otvor, abychom se rukou snadno dastali dovnitř.

Jelikož část komína budeme zakrývat kamenem, upravíme okolí komína tak, aby tam kámen šel položit.

Tím je stavba pece hotová a po řádném vyschnutí (aspoň 3 dny) připravena k výpalu.

Nádoby naskládáme do pece komínem. Dáváme je do sebe, aby se šetřilo místem, výpalu to nevadí. Pokud máme nějakou "bombu" tj. nádobu která možná praskne, dáme ji raději někam do rohu či do pevné nádoby, aby při případném prasknutí nepoškodila ostatní. Ve větších nádobách můžeme provádět i redukční výpal (bez přístupu vzduchu). Redukčně pálené nádoby mají trvale černou barvu. Nádoby které chceme pálit redukčně naskládáme do větší nádoby či mufle a zasypeme zakuřovadly (seno + saze). Velkou nádobu poté uzavřeme např. vhodnou miskou.

Celý výpal trvá asi 4 hodiny. První půl hodinu topíme velmi mírně,pak postupně zvyšujeme teplotu. Tah pece regulejeme částečným uzavíráním komína.

V poslední hodinu se snažíme pec rozjet na co nejvyšší teplotu. Dobré je použít na závěrečnou část výpalu nějaké tvrdé dříví, které má velkou výhřevnost. Nádoby v peci by měli žhnout.

Poté, co se v peci přestane topit, nádoby ještě dlouho svítí. Když žár trochu poklesne, zakrejeme komín a topeniště kameny aby pec nevychládala tak rychle. Asi po 24 hodinách můžeme pec otevřít a podívat se, jak výpal dopadl.