Hudba

Pravěká hudba

Těžko dnes s jistotou říci, zda si lidé doby kamenné opravdu zpívali za doprovodu hudebních nástrojů. Je dost pravděpodobné, že hudba byla spíše výsadou světa obřadů, ale podle přírodních národů můžeme analogicky soudit, že přinejmenším společný zpěv písní s různým magickým posláním existoval. Dochovaných hudebních nástrojů není v archeologických nálezech mnoho, jelikož nejčastěji byly vyráběny ze dřeva a to rychle podléhá zkáze. I přesto se však můžeme setkat s hudebními nástroji jako jsou bubínky, píšťaly, štěrchátka či panova flétna - to vše jsou nástroje, které prokazatelně existovaly na našem území či v jeho těsné blízkosti již v době kamenné a na počátku doby bronzové. Pokud se budeme inspirovat i přírodními národy, výběr nástrojů se nám rozšíří a je velice pravděpodobné, že velká část těch jednoduchých hudebních nástrojů se více méně za ta tisíciletí nezměnila. Popisovat zde výrobu všech pravěkých hudebních nástrojů by bylo velmi zdlouhavé, proto je zde spíše uveden takový přehled, kde u těch pro pravěk nejtypičtějších nástrojů je uveden i návod na výrobu či příslušný odkaz na internetové stránky.

Materiály

Pravěké hudební nástroje v sobě slučují mnoho různých materiálů, jelikož zvuk se dá vydávat vlastně na cokoli. Základním materiálem určitě bylo dřevo, každé dřevo musí být řádně vyschlé a to nejméně půl roku, lépe déle. Druh dřeva je poměrně závislý na druhu nástroje a tudíž se nedá doporučit jeden zástupce. Kromě dřeva je možné využít různé suché plody (tykve, kokosy) či stonky rostlin (křídlatka). Dalším důležitým materiálem byla nevyčiněná kůže, šlachy, ptačí a jiné kosti a také keramika.

Škrabky, tlučky a chřestidla

Tlučky, škrabky a chřestidla můžeme považovat za jedny z opravdu prvotních hudebních nástrojů (obr. 1). Ve skoro nepozměněné podobě zůstaly tyto nástroje v orchestrech dodnes. Tyto nástroje doplňovaly či udávaly rytmus podobně jako tleskání, dupání nebo plácání.

  
Obr. 1. : Z leva – škrabka, chřestidlo z tykve – Indiáni Cuna, chřestidlo podélné - Indiáni Tucano, proutěné chřestidlo – Peru.

Štěrchátko

I když nálezy hliněného štěrchátka slezskoplatěnické kultury patří až do doby bronzové, uvádím ho na tomto místě proto, že svým principem se řadí k těm nejjednoduším rytmickým nástrojům. Pokud si budeme chtít šterchátko vyrobit, modelujeme samostatně horní i dolní polovinu hliněného štěrchátka, které má průměr cca 7 cm. Po kratším oschnutí, kdy obě poloviny již drží tvar, spojíme obě poloviny řídkou hliněnou kaší - šlikrem. Před tím ovšem vložíme dovnitř hliněné kuličky nebo kamínky zabalené do papíru či listu. Obal se v žáru pece vypálí a kuličky budou volné. Bez tohoto opatření by se kuličky či kamínky přilepily na vlhkou vnitřní stěnu štěrchátka. Po zavadnutí můžeme štěrchátko ozdobit rytým vzorem a nesmíme zapomenout na malý otvor ve špičce - jinak by štěrchátko v peci mohlo přetlakem explodovat.

Mluvicí trubice a didgeridoo

Dnes velmi populární nástroj didgeridoo má zřejmě svého předchůdce v mluvicí trubici (obr.2). Nástroj pochází z Austrálie od místních domorodců Aboridžinců. Dříve se jeho zjednodušená verze používala pro rytmické mluvení či výkřiky až se pravděpodobně později na něj začalo i hrát. Nástroj je to velmi specifický a to i způsobem hraní. Výroba je poměrně složitá a původní technologie vyžírání termity je u nás bohužel nepoužitelná.

Obr. 2.: Didgeridoo je vlastně dutá dlouhá dřevěná trubka.

Jednoduché píšťaly

Jednoduchá píšťala je v podstatě zhotovitelná z čehokoli, ať už je to stéblo trávy, které rozechvějeme proudem vzduchu v ústech či kousek odštíplé kosti, nebo vyschlý stonek nějaké rostliny. Svojí jednoduchostí se řadí zřejmě k prvním nástrojům, které pravěký člověk používal.

Píšťala a panova flétna

Píšťaly znaly již moravští lovci mamutů a nález panovy flétny u Černigova není z doby o mnoho mladší. Panova flétna je již poměrně složitým hudebním nástrojem, který se skládá z několika samostatných píšťal. Výroba: jednotlivé píšťalky i celou panovu flétnu zhotovíme  z kostí z husích či krůtích stehýnek. Kost nejprve musíme dobře vyvařit, ale ani po dlouhé době nevyvaříme všechen tuk, který po čase může nepříjemně zavánět. Dokonalé očištění zaručí až několikadenní ponoření do 4% kysličníku. Poté odřízneme okraje kostí, jeden zalijeme smůlou a foukáním přes druhý dostaneme tón. Foukáme z vrchu na okraj kosti. Oparným zkracováním kosti můžeme píšťalku doladit. Jednotlivé předem sladěné píšťalky pak svážeme k sobě a můžeme začít hrát (obr.3).

  

Obr. 3.: Panova flétna zhotovená z ptačích kostí a spojená nevyčiněnou kůží

Štěrbinové a blánové bubny

Bubny se objevují již v mezolitu, nejdříve se pravděpodobně jednalo o štěrbinové bubny až posléze nastoupily bubny membránové, kde membránou je částečně zpracovaná zvířecí kůže. Štěrbinové bubny jsou nejčastěji duté dřevěné válce s úzkým výřezem po celé délce bubnu, přes který se hraje dřevěnými paličkami (obr. 4).

Obr. 4.: Štěrbinový buben z jednoho kusu dřeva

Blánové bubny jsou již poměrně dokonalý hudební nástroj a v poměrně nezměněné podobě se dochovaly dodnes (bonga, djembe). Korpusy bubnů se dochovaly především hliněné, o dřevěných se můžeme jen dohadovat, jelikož podléhají rychlé zkáze. Základní tvar je ale válcovitý nebo kónický, u širšího otvoru potažený kůží s různými typy uchycení (obr.5).

Obr. 5.: Dochované hliněné korpusy bubnů, 2000 př.n.l., Čechy.

Pokud si chceme hliněný buben vyrobit, je dobré použít dobře propracovanou hlínu. Sušíme pomalu a při výpalu chráníme buben před prudkým zvýšením teploty. Bubínek je dutý, není uzavřený. Širší strana se potáhne surovou nevyčiněnou kůží zbavenou chlupů. Chlupy se odstraní oškrábáním po několikadenním máčení buď jen ve vodě, nebo je možné využít směs popela a bahna nebo jednodušeji ve vápenné vodě. Vápenná voda sice umožní uvolnit chlupy z kůže nejlépe, avšak kůže po vyschnutí o něco více ztvrdne a je méně pružná. Nejlépe se hodí kozí nebo srnčí kůže, králičí je příliš tenká a má horší zvuk. Potahujeme mokrou kůží, postupně dopínáme a pak necháme pomalu vyschnout. Pokud zvolíme buben s horními výčnělky, kůži na místě výčnělků nařízneme a vzniklé oko natáhneme na výčnělek. Postupně buben vytahujeme, na závěr dotáhneme dvěmi řemínky, které se proplétají vodorovně cik-cak mezi výčnělky (obr.6B). U bubnu bez výčnělků dotahujeme kůži systémem řemínků ke středovému vodorovnému řemínku, který je v místě největšího zúžení bubnu (Obr. 6A). Možné je využít i jiné způsoby, které se dochovaly dodnes a mají svůj etnický původ. Kůže bubnu reaguje na vlhko, a proto když je buben ve vlhkém prostředí, tak se kůže povoluje a jeho tón se snižuje. Povolování kůže závisí na tom, jak dobře je buben kůží potažený, někdy stačí buben opět lehce namočit, aby kůže změkla a opět ho dotáhnout. Možné je ho také nahřát u ohně.

   Obr. 6.: A) hotový hliněný buben, potažený kůží bez výčnělků, B) hotový hliněný buben, potažený kůží s horními výčnělky

Roh

Roh je poměrně jednoduchý nástroj a známé jsou spíše než jako hudební nástroje jako nástroje signální a válečné. K výrobě signálního rohu je třeba delší roh, alespoň 30-40 cm dlouhý. Některé větší kousky se dají sehnat i u nás, jinak je možné sehnat opravdu dlouhé rohy z Ameriky (kráva Longhorn) či z Afriky. Roh se u špičky seřízne a vhodným nástrojem např. drátem se zjistí, kam až sahá volná vnitřní část rohu. Poté se vytvoří v rohu jakýsi nátrubek, kulatý mělčí tvoří vyšší tón, kónický delší tvoří nižší tón (obr.7). Dále se z tohoto nátrubku provrtá otvor směrem do rohu, až projdeme na druhou stranu. Vše pečlivě očistíme, aby nikde nezbývali žádné odštěpky, které by bránili průchodu vzduchu. Na roh se hraje stejně jako na trubku a chce to chvíli cviku, než vydáme pořádný hlasitý tón.

  

Obr. 7.: Řez rohem s měděným nátrubkem a nátrubkem vytvořeným přímo v rohu (Domingo de Valencia, Loch Cairn), hotový signální roh z Longhorna cca 40 cm dlouhý

Flétny - koncovka

Koncovka je známa jako lidový nástroj bez otvorů, kde se vzduch štěpí na hraně a tón se mění sílou dechu a zakrýváním spodního konce. Na výrobu koncovky je nejlepší bezové dřevo (bezinka) o průměru 2 - 3 cm, délce 40 – 60 cm a dobře prosušené (klidně i 3 roky). Dřevo se následně provrtá po celé své délce a zbytky dřeva a odřezky se dočista vypálí kusem rozžhaveného drátu, tak aby vnitřek byl čistý. Tloušťka flétny by se měla pohybovat od 2-3 mm. Horní kanálek se vyrábí plochým dlátkem o šířce cca 6mm. Asi tak 1 cm od začátku píšťaly se udělá zářez, odkud se začne zlehka tvořit kanálek. Až vznikne okénko, je ho třeba rozšířit na 6 mm a zaostřit spodní hranu. Od začátku flétny až k okénku je třeba také vyrobit kanálek, ale na vnitřní spodní straně. Kolík je v podstatě kousek kulatého dřeva (1,5 - 2cm), který přesně pasuje do vnitřního otvoru. Na něm se opět vytvoří kanálek, stejný jako na píšťale. Kolíkem dorovnáme tóny, které píšťala vydává a následně ho do koncovky zalepíme. Pozahnutí lepidla zbytek kolíku uřízneme a celou flétnu je dobré natřít zvenku i ze vnitř olejem (lněným) či parafínem.

   Obr. 8.: Jednoduché flétny, buď jako flétny s otvory či dlouhá flétna bez otvorů zvaná koncovka. Na koncovku se hraje sílou dechu a zakrýváním spodního otvoru.

Gemshorn

Gemshorn nepatří do pravěkých hudebních nástrojů, je doložen až z 15. století. V podstatě se jedná o nástroj podobný okaríně. Vyráběl se z rohu, kdy se do otevřené části vsadila dřevěná zátka s malým plochým otvorem nahoře, a pak se v určitých rozestupech provrtaly díry. Princip je opět založen na štěpení vzduchu na hraně a je velmi důležité při výrobě pracovat přesně a pečlivě. Rozvržení vzdáleností a velikostí jednotlivých otvorů je poměrně problematické, gemshorn na obrázku je vyroben podle návodu a doladěn zvětšováním jednotlivých otvorů.

   Obr. 9.: Řez gemshornem s vyznačeným štěpením vzduchu, hotový gemshorn z kravího rohu, cca 15 cm dlouhý.

Zdobení

Barvení dřeva přírodními barvami je samozřejmě méně stálé, než barvami uměle připravenými a záleží hodně na závěrečném krytí. Přírodní barvy lze připravit z mnoha přírodnin (cibulové slupky, třezalka, borůvky apod.). Vždy je třeba barvy dlouho vařit a po přecezení či slití vyluhované barvy je pak třeba odpařením vody barvu zahustit. Ornament (jeho obrysy) je možné předem do dřeva vyrýt ostrým nožem, barva pak přesně zateče a ornament, kresba má ostré rysy. Barvu nanášíme klacíkem, štětcem nebo rukou. Na závěr po zaschnutí barvy je třeba dřevo přetřít lněným olejem a poté pryskyřicí rozpuštěnou v lihu. Ta vytvoří film, který dřevo chrání proti vlhkosti a odření.

Malování na kůži přírodními pigmenty je odlišné od barvení dřeva. V podstatě se jedná o původní temperu, která byla kdysi využívána na malbu obrazů. Je to směs přírodních hlinek (jemných barevných hlín) a pojiva. Barevné hlíny (červené, oranžové, odstíny hnědých až po fialové, bílé) lze u nás najít např. v lomu Paraple na Berounsku v horní části lomu. Jsou to vápencové zvětraliny, které se zbarvily v průběhu eroze. Jako pojivo lze využít čistý žloutek.
Nasbíranou hlinku je nutno nejdříve zbavit organických nečistot (kořínků apod.), pak je třeba vyrobit z hlinky velmi jemný prášek bez hrudek, např. v třecí misce či hmoždíři. Část hlinky se pak pečlivě smíchá se žloutkem. Připravenou temperou je pak možno malovat na kůži, dokud nezaschne.

Zařazení hudebních nástrojů (podle Matoušek, 2000):

Vyrobit repliky pravěkých hudebních nástrojů stojí samozřejmě trochu námahy. Naproti tomu,  improvizovaná melodie jednoduché hudby doprovázející vzácnou chvíli  souznění přítomných a času v kruhu táborového ohně - to je zážitek, na který se nezapomíná. Současně na mysli tane myšlenka, že pravěký člověk musel mít mnohem větší duchovní zázemí, než je současná přezíravá civilizace ochotna připustit.

Literatura a odkazy:
Červinková H., Červinka J., Tintěra L. 2000: Výpravy do pravěku, 4. doplněné vydání, Praha.

Sachs C. 1942: The History of Musical Instruments, New York.

Matoušek V. 2000: Prehistorie hudebních nástrojů (z pohledu etnomusikologie), sborník Antropologické symposium Nečtiny 30.6.-1.7.2000 (str. 93-110), ISBN 80-7082-773-4

Didregidoo
http://www.didgeridoo.cz/ , ze dne 27.1.2008

Signální roh
Domingo de Valencia, Loch Cairn, http://lochcairn.freeservers.com/classes/signalhorn.html, ze dne 13.1.2008