Experimentální archeologie
Experimentální archeologie (EA) je mladý vědní obor. Její základní metodou jsou pokusy s replikami či originály pravěkých nebo středověkých výrobků nebo pokusy se stavbou, obýváním, příp. i chátráním rekonstrukcí pravěkých a středověkých staveb. Pokusy provádějí moderní lidé (experimentátoři), ale pouze s technologiemi dostupnými v dávných dobách. V případě, že se experimentální archeologií zabývají dětské oddíly, lze říci, že jde o „hraní si na pravěk“ se vším všudy.
Experimentální archeologie se velmi často používá také k výuce pravěku a středověku. Všechno to, co archeologové nacházejí pouze pod zemí, můžete díky práci experimentálních archeologů vidět ve skutečnosti. S výsledky „obvyklé“ archeologie je však nutné při experimentech počítat a vycházet z nich. Hlavní slabinou experimentální archeologie je totiž skutečnost, že různými postupy se dá dojít ke stejnému výsledku. Ale jak určit, který z nich byl používán v dávné minulosti?
Pokusy téměř vždy úzce souvisí s pobytem v přírodě, protože příroda tvořila okolí obydlí pravěkého i středověkého člověka. Experimentátor tedy musí být člověk nejen šikovný, ale i schopný tábořit v přírodě. Tyto prvky poskytují velký prostor pro výchovné využití experimentu v archeologii, protože překonávání neúspěchů si žádá značné koncentrace a vůle.
Výsledky pokusů nám však dávají i důležitá fakta o životě našich dávných předků. Experimentální archeologie je tedy i vědní obor, který alespoň zčásti vypovídá o schopnostech a možnostech člověka v pravěku a středověku. I když ne všechny pokusy dopadnou stejně, výsledkem je vždy časový nebo výkonnostní interval, který často významně usměrní naše představy o dávném životě.
Pokusy mohou probíhat v zásadě kdekoli, poměrně časté je však budování středisek experimentální archeologie, kde máme možnost vidět též rekonstrukce obydlí a staveb. Ve střediscích EA se dá také sledovat archeologizace používaných předmětů, tj. jak se rozbité a ztracené předměty dostávají do země, kde je archeolog může najít.